František a kouzelný holub

Vážení čtenáři a blogeři. Předkládám Vám k přečtení jeden ze svých prvních literárních pokusů. Je to spíše pro menší čtenáře a pro ty, kdo mají rádi příběhy s dobrým koncem. 

V 19. století se všude velmi rychlým tempem začal měnit běh světa. Ve velkých městech a v jejich okolí žily chytří lidé, kteří se nazývali vynálezci a tito lidé vymýšleli pořád nové vynálezy a říkali jim technické zázraky a pokroková řešení. A tyto vynálezy měli pomáhat lidem k pohodlnějšímu životu. Vynálezci si nechávali své vynálezy patentovat na patentovém úřadě. Takový patent znamenal, že kdyby někdo druhý dostal stejný nápad, už měl prostě smůlu a nesměl takový vynález vyrábět a musel si vymyslet něco jiného, čím by pomohl světu. Takové vynálezy byly někdy světu spíš pro smích, ale jindy jimi byl svět okouzlen a lidé si o vynálezy říkali a chtěli je mít doma k užitku. A pak tu byli další chytří lidé a těm se říkalo továrníci. A tihle továrníci stavěli veliké domy, kterým se říká továrny a v těch továrnách potom vyráběly vynálezy těch vynálezců.

Kromě takových vynálezů se v továrnách vyráběli i věci již dříve známé, ale díky továrnám se mohli vyrábět v daleko větším množství. Lidé, kteří v továrnách pracovali byli většinou dost chudí. Museli pracovat od rána do večera a stejně se měli tak špatně, že v továrnách pracovali i děti, aby taková rodina měla dost peněz alespoň na jídlo a oblečení. Rodina pak dost často v továrně i spala přímo pod pracovními stroji,tak moc museli pracovat, že se v týdnu ani nedostali domů.

Jednou z továren byla továrna na dřevěný nábytek. V téhle továrně pracoval i malý František se svou rodinou. Františkův tatínek pracoval na pile, která byla poháněna párou a dělala z kulatých klád rovná prkna. Františkova maminka a Františkův bratr pomáhali odebírat od pily nařezaná prkna a malý František byl jedním z dětí, které měli za úkol každou práci, na kterou jejich síly stačily. František nejčastěji seděl na vysoké židličce u stroje, ve kterém končila některá z těch nařezaných prken. Stroj dělal z prken malé špalíčky a tyhle špalíčky potom padali do pytlů. František měl u sebe veliké klubko provázku a na řeťízku připevněné nůžky. Musel si vždycky připravit přesně dlouhý kousek provázku a tím provázkem potom musel ty pytle zavázat pevným uzlem, aby špalíčky nevypadaly, když je starší a silnější pán dával na přepravní vozík.

 Takhle spolu František s rodinou pracovali den za dnem a domů chodili na neděli, aby si alespoň trochu odpočinuli od tak těžké práce. Bydleli v malém domečku na kraji města a měli v domku jenom jednu velkou místnost, ve které vařili, jedli i spali. Místnost byla vytápěna pecí, na které zároveň Františkova maminka i vařila, jídelním stolem, čtyřmi židlemi, jednou starou skříní na tu trochu oblečení, které dohromady měli a dvěma postelemi. Na jedné posteli spali Františkovi rodiče a na druhé spal František se svým bratrem. Do malého domku proudilo světlo dvěma malými okénky a na zemi byla udupaná hliněná podlaha.

Ve Františkově životě nebylo moc místa na hraní a nebo nějakou zábavu a občas mu z toho bývalo smutno. Přeci jenom byl František teprve desetiletý klučina a mockrát by si býval raději třeba kopal s kamarády míčem, místo toho, aby zavazoval jeden pytel za druhým.

Když takhle jednou po dlouhém pracovním dni usínal František pod pracovním strojem, na hromadě pilin a přikrytý starou dekou, venku byla příšerná bouřka a déšť. Kapky deště bubnovaly do střechy továrny a František kvůli tomu nemohl usnout. A jak tak ležel na těch pilinách a koukal do stropu, najednou viděl, jak se k němu ze zhora blíží nějaký pták. Ten přiletěl přímo k Františkovi a sedl si na jeho břicho. Tím ptákem byl holub a vůbec se Františka nebál. Chvíli si Fratiška jen tak prohlížel a pak najednou promluvil lidským hlasem.

„Dobrý večer Františku.“

„Dobrý večer:“ řekl František, který byl překvapený, že holub mluví.

„Já jsem holub Kárl. Celý den trávím v městských ulicích, které jsou za zdí téhle továrny a na večer chodím spát pod střechu na kterou už takovou dobu koukáš.

„Aha, a jakto, že umíš mluvit ?“

„Naučil mě to papoušek jednoho moc chytrého pána, který pánovi uletěl letos v létě, když ho pán pustil z klece, aby se proletěl a nevzpoměl si, že nechal otevřené okno. A protože papoušek nebyl zvyklý se o sebe sám starat, pomohl jsem mu se scháněním potravy a on mě zato naučil mluvit.“

„A jak jsi se rozhodl, že přiletíš zrovna za mnou?“

„Koukám na tebe už dlouho a poslouchám tě, jak se vždycky před spaním modlíš k pánu bohu, tak jak tě to naučila maminka. A tak vím, že by jsi se chtěl naučit číst a psát, aby jsi do konce života nemusel takhle těžce pracovat. Taky vím, že jsi pánu bohu pověděl, že kdyby se ti snad někdy poštěstilo, naučit se číst a psát a kdyby jsi díky tomu dokázal najít v životě lepší práci, určitě by jsi pomohl i dalším dětem, aby taky nemuseli dál pracovat tak jako ty. Tohle přání se mi moc líbilo.“

„A ty by jsi mne to mohl naučit?“

„Mohl.“

„A jak by jsi to udělal?“

Kárl se na Františka podíval laskavým pohledem, protože věděl, že ve Františkovi vzbudil zájem.

„Já kromě ulic a městských náměstí navštěvuji ještě školu v jiné části města. Je tam ve školním parku vždycky hromada drobků od dětí, kteří tam chodí na svačiny. A protože umím mluvit a tím pádem jim rozumím a protože jim opatrně nakukuju do školních sešitů, vím co se zrovna učí.“

„Vážně?“

„Vážně. Zrovna včera se jedna malá copatá a pihatá slečna učila písmenko Z. A tím, že jsem jí pozoroval jsem se ho naučil taky a tak už teď umím písmenka všechny. Podobné je to i s číslicemi a počítáním.“

„A kdy začneme?“ zeptal se František, ve kterém Kárlův návrh vzbudil velikou zvědavost. 

„Začneme zítra, ale musíš si někde obstarat kousek prkýnka, na který budeme písmenka psát a pak taky třeba kousek uhlí, aby bylo čím ta písmenka psát.“ poučil Františka Kárl.

„A teď zkus na chvilku zavřít oči a spát, aby jsi si pořádně odpočinul a měl na ten velký den dost sil.“ rozloučil se s Františkem Kárl a odletěl zpátky ke střeše, kde se posadil na své oblíbené místo v závětří a na suchu, složil si hlavu pod křídlo a usnul.

Druhý den po tomto nočním dobrodružství se malý František tak těšil, až zase přiletí Kárl, že nastříhal několik provázků kratších než obvykle, protože pořád myslel na to, že se začne učit číst a psát. Tyto provázky nešli zavázat a František za to taky dostal pěkně vyhubováno, aby přestal myslet na nesmysli a dával si pozot co dělá. Na konci pracovní doby si František obstaral prkýnko a poprosil tatínka, jestli by mu mohl někde sehnat kousek uhlí.

„A na co ho budeš potřebovat?“ zeptal se tatínek Františka.

„Budu se učit psát písmena.“

„Cože?“ vykulil tatínek na Františka oči, ale víc už se neptal a uhlí Františkovi sehnal. Byl nakonec rád, že si bude František s něčím hrát a nebude zlobit.

A tak přišel večer a František už celý netrpělivý čekal na svém místě na pilinách.

„Ahoj Františku.“ uslyšel František konečně.

„Jestlipak máš prkýnko a uhlí?“

„Ahoj Kárle, mám, mám všechno.“ řekl radostně František, který už se nemohl dočkat.

„Dobře, dnes začneme písmenkem A. Je první v abecedě a není ani moc složité. Vezmi si do pravé ruky uhlí a na prkýnko namaluj dvě čáry, které budou nahoře spojené, a dole budou malinko od sebe. Bude to vypadat asi takhle.“ ukázal Kárl na prkýnku křídlem.

František udělal, co mu Kárl řekl a byl zvědavý, co přijde dál.

„Teď mezi tyhle dvě čáry spojíš  třetí čárou, která povede odsud sem,“ ukázal Kárl křídlem na dvě místa na prkýnku.

František opět udělal čáru, jak mu Kárl řekl.

„Tak Františku, tohle je písmenko A. Jak už jsem řekl, je první v abecedě a taky se ve všech slovech vyskytuje jako jedno z nejčastějších. V přístích dvou dnech si ho budeš ve volných chvilkách cvičit a až příště přiletím, ukážeš mi, jak jsi se ho naučil. A když to zvládneš, budeme pokračovat.“

A tak František pilně cvičil psaní a čtení písmene A, aby udělal Kárlovi radost a zároveň mu ukázal, že to myslí vážně. Musel si ale dávat pozor, když zrovna stříhal provázky, aby v té chvíli na učení nemyslel a aby náhodou zase něco nepokazil. Nechtěl, aby ho znovu kdokoli musel potrestat.

Když po dvou dnech Kárl zase přiletěl, ukázal mu František, jak se naučil psát a číst písmeno A a Kárl byl spokojený. Naučil proto Františka i písmeno B a stejným způsobem i celý zbytek abecedy. František, který si chtěl čtení samozřejmě ještě lépe pamatovat, začal opatrně a tak aby ho nikdo neviděl a neslyšel číst každý text, který měl zrovna na očích. Od nápisů na strojích až po staré noviny, které tatínek nosil v neděli domů na zatápění v kamnech.

Podobným způsobem učil Kárl Františka čísla a jejich počítání. Když mu vysvětlil všechna základní čísla od nuly po devítku, učil ho že jeden kamínek a jeden kamínek jsou dva kamínky a že když bude mít v ruce šest oříšků a dva z toho sní, zbydou mu na ruce jenom čtyři.

Jednoho večera pověděl Kárl Františkovi. „ Milý Františku, od našeho prvního setkání už utekl celý rok a já jsem tě za ten rok naučil všechno, co jsem sám uměl. Teď se nesmíš bát a snaž se dál pokračovat sám. Trénuj čtení a psaní, také počítání a mysli na své přání, že když to zvládneš, tak pomůžeš i ostatním dětem. Když budeš pilný a trpělivý, určitě to dokážeš.“

„Kárle a to už tě nikdy neuvidím?“ zeptal se František překvapeně.

„Já už jsem starý Františku a pomalu se blíží můj čas.“ naznačil Kárl Františkovi, že už dlouho žít nebude.

„Až teď odletím, už se neuvidíme, ale než odletím, musíš mi něco slíbit.“

„Všechno na světě.“ odpověděl bez přemýšlení František.

„Za touto továrnou je stará budova a před ní je park, který je oblíbeným místem nás holubů. A já chci, aby jsi, až budeš velký z té budovy nechal udělat školu a aby jsi domluvil, že v tom parku budou mít ostatní holuby vždycky dost místa i pro sebe a že jim tam vždycky někdo přinese něco k sezobnutí. Zvláště v zimě, kdy je schánění potravy tak obtížné.“

Františkovi nezbývalo než souhlasit. Ačkoliv vůbec nevěděl, jak by to všechno měl jednou udělat, protože v té chvíli byl jenom jeden z malých chlapců, který od rána do večera pracuje spolu s rodinou, aby neumřeli hlady.

„Sbohem Františku a bůh tě opatruj,“ řekl Kárl naposled a odletěl.

„Sbohem Kárle.“ odpověděl František a bylo mu smutno.

V dalších dnech byl František jako vyměněný a to až do takové míry, že si toho všimla i jeho maminka.

„Copak je s tebou Františku,“ zeptala se ho jednou večer, když byli všichni doma pohromadě, protože byla neděle.

„Kárl zemřel.“

„A kdo je Kárl?“

„Holub.“

„Holub?“

„Ano a kamarád.“

„A jak jsi k němu prosím tě přišel?“

„Nepřišel, on přiletěl, ke mě. A naučil mě číst.“

„Číst?“

„Ano, a taky psát a počítat.“

Maminka nevěděla, co si má myslet.

„ Františku, víš, že nemáme s tatínkem rádi, když si s bratrem cokoliv vymýšlíte.“

„ Ale já si nevymýšlím,“ stál si za svým František a aby maminku přesvědčil, sáhl pod polštář, kde měl schované některé útržky novin a začal číst.

„Minulou sobotu bylo v pražských ulicích zadrženo 5 zběhlých vojáků, kteří odmítly poslušnost císaři pánu, a tyto vojáky čeká nejpřísnější potrestání.“

Maminka na něj koukala s otevřenou pusou.

„Tatínku, tatínku!“ pojď sem rychle.

„Tohle musíš vidět, teda slyšet.“

„Františku, čti ještě.“

A tak František přečetl ještě pár řádků.

„Takže ty jsi se doopravdy učil číst a psát. A já jsem ti nevěřil.“

František znovu pověděl o Kárlovi a pověděl rodičům pravdu, jak se za poslední rok v každé volné chvilce učil.

„Tak proto jsi chtěl to uhlí a bral si mi noviny na zátop. No nemysli si, že jsem si nevšiml.“

pověděl šibalsky tatínek.

„Tatinku, musíme Františkovi pomoct, aby už nebyl smutný a aby nezahálel, když už toho tolik umí. To musíme podpořit.“ rozhodla nahlas maminka.

Rodina se proto ze všech sil začala snažit, aby mohli Františka podporovat v dalším vzdělávání. Když jim zbyly nějaké peníze, kupovali za ně Františkovi knížky a tatínek vyrobil Františkovi tabuli ze zbytků prken, které si v práci vyprosil. Na tabuly psal František křídou, kterou dostával od rodičů společně s knížkami.

Za pár let usilovného snažení se z Františka stal mladý a šikovný muž. Pořád ale pracoval v továrně s rodiči a tou dobou už uměl víc prací, než jen vázat uzlíky. Každý den myslel zejména na slib, který dal Kárlovi. Že kdyby někdy dokázal opustit místo dělníka v této továrně a získal díky čtení a psaní lepší práci, nezapomene na ostatní děti, které museli pracovat stejně tvrdě jako on.

„Františku, tohle je tvoje šance, pověděl Františkovi jednoho dne jeho tatínek, když mu přinesl jakýsi kus papíru. Ostatní dělníci říkali, že náš pan továrník hledá člověka od nás z továrny na nějakou moc důležitou práci. Takového člověka si pan továrník předem vyzkouší, aby věděl, že se na něj může ve všem spolehnout, a ten kdo projde touhle zkouškou potom dostane od pana továrníka šanci ukázat, co v něm je. Na tomhle papíru by mělo být napsáno o co se jedná.“

A tak si František papír od tatínka vzal a začal číst. A díky tomu se dozvěděl, že pan továrník hledá člověka, kterého by poslal spolu se zkušenejším kolegou do města Vídeň, kde se bude otevírat pobočka na prodej nábytku z této továrny. Čechy tenkrát patřily pod

Rakousko-Uhersko a mnoho českých dělníků i výrobců vidělo v Rakousku šanci na lepší život. A právě Vídeň je nejen krásným městem, ale hlavně je odjakživa hlavním rakouským městem právě. Jako mají čechy svojí Prahu.

Tatínek měl pravdu, tohle byla Františkova šance. Z papíru se dozvěděl, kdy a kde se bude konat přezkoušení zaměstnanců a na toto přezkoušení se přihlásil.

Když přišel den D, jak se říká, když vás čeká něco moc důležitého, maminka vyndala Františkovi ze skříně ty nejlepší šaty, které na sebe měl a on si musel vyčistit boty, aby mamince a tatínkovi neudělal ostudu. Pak se ještě pořádně učesal, v duchu se pomodlil, na malinkou chvilku si vzpoměl na Kárla a přál si, aby tady mohl být a držet mu palce, tedy péra.

Potom ho maminka políbila na čelo a celá rodina mu popřála hodně štěstí.

František došel do domu, jehož adresa byla na papíru se zbytkem inzerátu.

„Další,“ ozvalo se na chodbu z veliké kanceláře a František vstoupil dovnitř.

Tak krásnou místnost nikdy před tím neviděl. Na podlaze i na stropě byly obklady z nejvzácnějšího dřeva jaké se v tu dobu vůbec prodávalo. Nábytek byl ze stejně vzácného dřeva a na stěnách visely obrazy se starými pány, kteří měli všichni moc důležité výrazy ve tvářích. Ve skříních byli skleněné předměty, které se tak blýskali, až z toho oči přecházeli a pak také hodně a hodně knih. Uprostřed místnosti bylo veliké okno, před ním krásný zdobený stůl a za stolem pán, který se tvářil jako by právě spolkl žábu.

„Pojď blíž.“ vyzval pán přísně Františka.

A tak František přistoupil.

„Jak se jmenuješ?“

„František Trnka.“

„Jak dlouho pracuješ u nás v továrně?“

„Od malička.“

„Umíš číst a psát?“

„Umím.“

„Nebojíš se odjet do ciziny?“

„Nebojím.“

„Úkol, kvůli kterému náš pan továrník hledá pomocníka je moc důležitý. Chce otevřít novou pobočku našeho závodu ve Vídni a hledá pomocníka, který bude vždycky k ruce, naučí se německý jazyk a každou práci, která bude nezbytná k tomu, aby pobočka obstála a aby díky ní továrna prodávala více nábytku a měla víc práce. A pan továrník víc peněz.

„Vážený pane, jak jsem již říkal, číst a psát umím, můžete si mě klidně přezkoušet. Německý jazyk neumím, ale rychle se učím. Ruce mám šikovné, protože s nimy od malička pracuji.“ osmělil se František.

„Odvahu máš,“ ohodnotil pán Františka.

„Tady mi přečti pár řádků,“ řekl Františkovi a podal mu velkou a těžkou knihu.

Františkovi skoro upadla, tak byla těžká, ale dokázal ji včas zachytit a hned potom ji otevřel a začal číst.

Když skončil, pán mu knihu zase vzal, zapsal si něco na papír, který před ním ležel a řekl Františkovi, že jsou hotovy a že se brzy dozví, jak dopadl.

„Další.“ zazněl povel od pána, a František poznal, že má jít.

Další dny byl František jakoby měl třísky v patách, ani chvilku klidně nepostál.

Po týdnu k němu přišel jeho mistr a sdělil mu, že s ním má jít do kanceláře.

„Pan továrník si tě k sobě pozval. Půjdeš k němu zítra v osm hodin ráno. A neudělej nám ostudu. A teď hybaj zpátky do práce.“

Na druhý den si tedy František očistil boty, oprášil si pracovní oblečení a vyrazil za panem továrníkem. Pan továrník měl dům v krásné  čtvrti. Nebyli tam nepořádek ani špína , jako tam kde žili chudší lidé.

František se ještě jednou podíval na papírek s adresou, který mu dali v továrně a podle toho poznal, že je na správném místě. Byl v ulici Lipová, číslo domu 6 a na dveřích stálo jméno Holzmann.

František zazvonil a musel chvíli čekat, než mu přišli otevřít. Pak ho beze slova zavedli rovnou k panu továrníkovi. Ten seděl ve své pracovně a když Františka poslali dovnitř, řekl jenom „Dobrý den.“

„Dobrý den,“odpověděl František.

„Ty jsi František Trnka.“

„Ano pane.“

„Umíš číst a psát i počítat, ale neumíš německý jazyk.“

„Ano pane.“

„ Zítra je pátek, to bude tvůj poslední den v továrně. V pondělí ráno půjdeš na tuhle adresu. Tam je škola ve které tě začnou učit základy německého jazyka, pak základy obchodní práce a taky všechno o nábytku. A teď se vrať zpátky do továrny.“

„Promiňte, pane továrníku to znamená, že jste si mne vybral?“

„Ano.“ odvětil stručně pan továrník. „A teď už běž.“

Františkovi se rozbušilo srdíčko, zamotala hlava a skoro přestal dýchat. Rychle se rozloučil a vyšel ven na ulici. Musel se nadechnout čerstvého vzduchu, aby neomdlel. Takový výsledek doopravdy nečekal. V žádné škole nikdy nebyl a vůbec nevěděl, co ho tam čeká. Byl z toho trochu nesvůj–.

Došel zpátky do továrny a první co udělal bylo, že našel rodiče i bratra a sdělil jim tu úžasnou zprávu. Jeho bratr i tatínek mu řekly, že jsou na něj hrdí a maminka byla tak dojatá, že plakala štěstím.

A tak začal František chodit do školy, jak poručil pan továrník a přesně za rok byl připravený, aby mohl jet se zkušenějším kolegou, který mu zároveň dělal vedoucího do Vídně a otevřít tam spolu s ním novou pobočku závodu.

První dny byli pro Františka tuze těžké. Německý jazyk už sice trochu uměl, ale pořád to nebylo dost. Nikdy před tím nebyl mimo Prahu, ve které se narodil i vyrostl a teď se musel každý den pohybovat ve městě, které vůbec neznal. Není proto divu, že každou chvíli zabloudil. Taky se mu moc stýskalo po zbytku rodiny. A tak jim alespoň posílal pohlednice, na které ale nic nepsal, protože kromě něj nikdo jiný v rodině stejně neuměl číst. K tomu se musel každý den opravdu hodně snažit, aby neudělal žádnou chybu, bál se, že by udělal nějakou chybu, kvůli které by o svou šanci mohl přijít. Tak veliké zkoušce nebyl nikdy před tím vystaven.

 Naštěstí měl pan vedoucí s Františkem opravdu velikou trpělivost a tak František postupně překonal veškerý strach a stýskání po domově a stával se z něj šikovný pomocník. Byl přesně takový, jakého si pan továrník představoval. K zákazníkům se choval uctivě, pořád se zdokonaloval v německém jazyce i v obchodních dovednostech a uměl opravit všechno, co se nějakým nedopatřením na nábytku pokazilo.

U pana továrníka si tím František získal veliký respekt a tak když šel pan vedoucí do penze, vybral si pan továrník Františka jako nového vedoucího. František byl radostí bez sebe a nabídku okamžitě přijal.

 Jako vedoucí pobočky byl František ještě šikovnější než jako pomocník. Proto ho jednoho letního dne opravdu hodně zaskočila zpráva, že se má okamžitě vrátit domů a dostavit se co nejdříve osobně k panu továrníkovi. A tak se bez odkladů sebral a jel do Prahy. Když pak předstoupil před pana továrníka, připadal si znovu jako ten mladý chlapec, který před ním poprvé stál před tím, než si ho pan továrník vybral za pomocníka.

Jenom aby jste věděli děti, v každém městě je jeden moc důležitý pán a tomu se říká starosta. I Vídeň takového starostu měla a tenhle starosta poslal panu továrníkovi dopis, ve kterém si na Františka stěžoval. Vadilo mu, že ‚František ve volných chvílích chodí po pekárnách a cukrárnách, kde schání zbytky rohlíků a zákusků, aby je potom mohl usušit a rozdrtit na malé drobky. A těmi drobky potom krmí holuby po celém městě a holubů je díky tomu ve Vídni čím dál víc. A tenhle pan starosta nemá holuby rád. Všude po nich zůstává nepořádek a pan starosta ho musí nechávat uklízet a je to pro něj práce navíc. Nejraději by všechny holuby z Vídně nějak vyhnal. A když si potom všiml, že František holuby krmí, hodně se rozčílil a poslal panu továrníkovi dopis. V tom dopise napsal, že pan továrník buď Františkovi domluví a nebo pan starosta udělá všechno proto, aby František holuby ve Vídni krmit přestal. I kdyby kvůli tomu měl nechat zavřít pobočku pana továrníka ve Vídni.

Ve Františkovi se všechno strachy sevřelo.

„Co mi k tomu povíte?“ zeptal se přísně pan továrník Františka.

„A mluvte pravdu, lhaní nesnáším.“

František chvíli mlčel a přemýšlel, jak to říct. Nevěděl, jestli mu pan továrník uvěří.

Nakonec sebral odvahu a promluvil.

 „Já Vám to vysvětlím, ale musíte mi slíbit, že mi uvěříte.“

„Poslouchám,“ řekl pan továrník přísně.

František mu tedy pověděl celý příběh, který začínal prvním setkáním s Kárlem a skončil Františkovým odjezdem do Vídně. František pověděl panu továrníkovi i o slibu, který Kárlovi dal.

Pana továrníka Františkův příběh velice zaujal a chvíli proti sobě oba dva jenom tak seděli a ani jeden z nich nic neřekl.

„Nuže dobrá, vyhovím vám. Za to, že pro mne tak oddaně pracujete, vám nechám tu budovu o které vám Kárl, nebo jak se ten holub jmenoval řekl, aby jste v ní mohl udělat školu. I park, který před budouvou je necháme upravit, tak aby v něm mohli děti o přestávkách trávit volný čas. Pak vám také slíbím, že v mé továrně už nebudu zaměstnávat děti. Za to všechno od vás ale budu chtít, aby jste zůstal v mých službách až do smrti.“

Františkovi nespadl ze srdce jen jeden kámen, ale snad celá skála. Nabídka pana továrníka se mu moc líbila a okamžitě souhlasil. Po pravdě vůbec nečekal, že by mu pan továrník mohl takhle vyjít vstříc. A že bude u pana továrníka pracovat až do smrti mu vůbec nevadilo, protože svou práci měl ze srdce rád. Když poznal, že je pan továrník v dobré náladě, zkusil se ještě zeptat, jestli by mohl v Praze zůstat, dokud nebudou škola i park hotovy. To byla poslední prosba na kterou mu pan továrník přistoupil.

Trvalo to půl roku, než se všechno dalo natolik do pořádku, aby mohli škola i park začít znovu fungovat a František dohlížel na veškeré práce. Do školy pak chodili děti, které by jinak chodili pracovat do továrny pana továrníka Holzmanna. Pobočku ve Vídni zatím vedl nový pomocník.

Večer potom co byly škola i park znovu utevřeny si František úplně sám sedl v parku na lavičku a nemyslel na někoho jiného než na Kárla. V  jednu chvíli se zhluboka nadechl, zvedl oči k obloze a tiše zašeptal.

„Děkuji Kárle, děkuji za všechno!“

Hned další den se vrátil zpátky do Vídně, kde potom pracoval stejně svědomitě, jako vždyky předtím. Taky splnil slib, který dal panu továrníkovi a přestal krmit holuby.

Na Kárla ale do smrti nezapoměl.