Co oči nevidí...

Zkoušel jsem se v mládí vydat na zločineckou dráhu. Moc jsem při tom nepochodil. Aby jste takové nesmysli nezkoušeli také, povyprávím vám své zkušenosti, které vás snad odradí. 

Znáte to přísloví, „Co oči nevidí, to srdce nebolí“? Malinko jsem ho pozměnil a v mém znění má to přísloví tento tvar. „Co oči nevidí, to ruka neukradne“. Hovořím z vlastní zkušenosti, protože během mého dětství až dospívání neodolali mé oči několika věcem, které potom ta nenechavá ruka prostě musela vzít. Všechno to začalo, pokud si správně pamatuji, asi tak ve čtvrté třídě, kdy jsem se spolužákem nakráčel do Jednoty v Plané, kam jsme chodili na základní školu, a pokusil jsem se tam ukrást zmrzlinu zvanou kornout a k tomu takovou tu výbornou čokoládovou pastu v tubě zvanou Pikao. Jenže co čert nechtěl, chytili nás při činu. Dnes už si upřímně nepamatuji, jak to celé dopadlo. Myslím si, že to bylo nahlášeno třídní učitelce a náš pokus skončil poznámkou a výpraskem.

Jenže mně to nestačilo.

Už nevím, o jakou dobu později jsem svůj pokus zopakoval. Moje maminka byla prodavačka ve vesnických potravinách a na mně tam přišla veliká chuť na nanuka. Dodnes si pamatuji, jak jsem ho vyndal z mrazáku a spustil ho do nohavice u tepláků. Byl jsem však maminkou přistižen a na tenhle výprask asi do smrti nezapomenu. Týden jsem po něm nemohl pořádně chodit, protože se moje maminka omylem trefila násadou od něčeho do mého kolene. Tím jsem měl za sebou dva pokusy o krádež, z nichž úspěchem neskončil ani jeden. Sportovní fanda by pověděl, že tato statistika není nic moc.

 Jenže mně to pořád ještě nestačilo. A tak o pár let později…

Měli jsme ve vesnici takovou tu slečnu, která všechny kluky učila, že ta věc mezi nohama není jenom na čůrání a já se hrozně moc toužil seznámit s taji ženského klína. Byla však nekompromisní a její taxa byla nesmlouvavá. Řekla si o jedny startky. Kde jsem je asi měl vzít? Jediná možnost byl opět obchod. Tentokrát jsem byl poprvé úspěšný. Tedy s tou krádeží. Slečna sebrala kuřivo a pak se na poslední chvíli zasekla a já nedostal ani pusu. Ani si neumíte představit, jak moc mne to mrzelo. Že jsem podstoupil takové riziko a ono nic.  

Nezbývalo, než si spravit chuť nějakým pořádným chmatáckým kouskem. To už bylo po revoluci a moji rodičové převzali ten vesnický obchod a vedli ho soukromě. Jedna půlka vesnice je za to pomlouvala nahlas a druhá potichu. Že prý šidí lidi, okrádají, jak mohou a žijí si jako páni. Div, že o mých rodičích netvrdili, že mají doma zlatá vejce.  Jen kdyby ta vesnice věděla, že moji rodiče mají doma záškodníka, který jim pomalu pouští žilou.

Já tou dobou i se svým bratrem chodil na kurzy karate a mým očím se moc zalíbili brusle zvané IN-LINE, které pomalu začínali přicházet do módy. Inu nezbývalo, než si na ně od rodičů vypůjčit. A tak jsem po několika tajných návštěvách prodejny doopravdy dal dohromady potřebnou sumu a brusle si koupil. Ještě jsem před sebou ovšem měl největší oříšek. Jak je doma zlegalizovat. I na to jsem však vzápětí přišel. Díky tomu karate jsem se dostal na jedno soustředění a tak jsem doma řekl, že jsem si milé brusle prostě vysoutěžil. Zblajzli mi to i s navijákem.

Jenže…

Mě začalo žrát  svědomí. A žralo, a žralo, a žralo. A tak jsem se svěřil svému bratrovi. A to byla ta největší chyba, které jsem se mohl dopustit. Dva dny na to na mne nastoupil táta a musel jsem s pravdou ven.

Bolelo to hodně. Au au au. Samozřejmě mne zajímalo, jak se to táta domákl. Dozvěděl jsem se, že mu tu službičku udělal můj bratr. Prý ho žralo svědomí a tak se svěřil…

Jenže mě to pořád ještě nestačilo.

Tou dobou jsem taky začínal koketovat s cigaretami a věřte nebo ne, opět jsem je bral u rodičů v obchodě. Opět se to táta dozvěděl a anténa z auta v tu chvíli posloužila úplně jinému účelu, než pro jaký ji inženýři navrhli. Můj zadek si to pamatuje ještě dnes.

Tím, byl s moji zločineckou dráhou konec. Pověděl jsem si, že za věčně naklepané půlky to tedy doopravdy nestojí a býval bych měl pokoj.

Jenže…

Táta jednou přivezl domů auto, které jezdilo na naftu. On pro ni ale nejezdil k benzince, nýbrž k místnímu zaměstnanci bývalého JZD, dnes prostě statku. A mě to děsně žralo.

Aby jste věděli proč, neochudím vás o vysvětlení.

Po dalších pár letech, když se z mého táty začal stávat více kamarád, než táta, jsem mu to pověděl. Hlavně jsem mu vysvětlil, co mne na tom tak žralo. Pověděl jsem mu, že když mne tenkrát tak přísně vychovával, k tomu, aby ruka nekradla to, co mi padne do oka, tak mne měl rovnou poučit o tom, že když se krade z rodiny, je to hanba. Ale když se krade do rodiny, dá se to nějak omluvit a možná i bezbolestně přežít.