Čerti v létě a překvapení pod kmenem

V dnešním příspěvku Vás chci pobavit dvěma zážitky ze svého dětství, které alespoň mně baví pokaždé, když si na ně vzpomenu. 

Vzpomínky na dětství jsou většinou hezké. Rádi se do nich vracíme a ještě raději je vyprávíme svým kamarádům a známým a v důchodovém věku dětem.  

„To tenkrát za mého mládí… .“

Takhle nějak začínávají návraty do dětství našich babiček a dědečků, které se nám ne vždy chce brát vážně a nebo je naopak posloucháme se zatajeným dechem. To asi podle toho, jaký vztah k osobě vypravěče máme.

Já vám dnes napíšu, jak jsem šel v létě vystrašit svou maminku a její sestru a jak mně, mému tátovi a bráchovi nechala Jaruška, moje sestra, velmi zajímavé překvapení v lese pod kmenem poraženého buku.

První příběh se odehrál v létě, které tehdy stálo za to. Bylo nádherně hřejivé, plné třešní, tepla, her na schovávanou, přemlouvání, abychom mohli být venku ještě alespoň o minutu déle a ne jít domů v otravných sedm hodin a také zakázaného koupání v rybnících, opět zakázaného stavění bunkrů ze slámy na polích, ty zákazy byli samozřejmě od rodičů, a hlavně dlouhých dvouměsíčních prázdnin. To už jsem byl totiž, alespoň mám ten pocit, protože na letopočty jsem byl vždycky slabší, dítě školou povinné, nicméně jsem mohl být maximálně v první, nebo druhé třídě. No, ale to není pro vyprávění až tak důležité. Důležitý je fakt, že jsem se asi nesmírně nudil a jak se já nudím, zbývá k čertovině už jen šnečí krok. A víte sami, jak malý má šnek krok.

Když mluvím o čertovině, vezměte mně prosím doslova!

Já jsem se onoho osudového slunného dne, kdy mne neskutečně lezla na nervy ta nudná venkovská idylka, za kterou pražáci  jezdí světa kraj, poflakoval po naší vesnici, když jsem si všiml, že za garáží jednoho pána na volně přístupném pozemku leží uříznutý plastový kanystr s vypuštěným vyjetým olejem z auta. To byl podnět, na který jsem čekal. Jenže co s ním. Bylo odpoledne a já jsem věděl, že na zahradě u mojí babičky si maminka s babičkou a tetou pečou buřty. Tenkrát se ještě neříkalo grilují a slovo barbecue jsme neznali, protože tou dobou se nějak hádal komunista s demokratem, kdo bude dále udávat krok naší matičce zemi.

Já ty ženské vystraším. Nápad za všechny prachy. Natřu se od hlavy až k patě tím olejem a pak na ně vybafnu, vypláznu na ně jazyk a udělám hezky nahlas bululululululululuůůůůůůů. Jako pořádné čertiško pekelné. A protože ve dvou se to lépe táhne, sehnal jsem si na tu čertovinu ještě komplice.

Michalovi se moc nechtělo. Olejem se natíral jenom velmi obezřetně. To já jsem to bral pěkně z gruntu a ač jsem jinak ke svému tělu a k péči o něj poměrně nedůsledný, tenkrát jsem byl detailista, až se hory zelenaly. Když už jsem měl olej snad i na bělmu očí, vyrazili jsme. Až k zahrádce jsme šli bez nějaké přehnané opatrnosti, ale sotva jsme se přiblížili k budoucímu místu činu, začal jsem se krčit a snažil jsem se být nenápadný, aby mne moje budoucí oběti nespatřili dříve, než já budu chtít a aby tak moje vystoupení na scénu způsobilo opravdu pořádný šok. Posledních pár metrů jsem se plazil a různě schovával za keříky, až jsem se dostal k ženským tak blízko, jak to jen šlo. Michal mi byl v patách a ani nedutal.

„Bululululululuůůůůůůůůůůůůůůůů,“ spustil jsem, když jsem vyskočil před babičku s maminkou a tetou.

Můj plán se ukázal jako naprosto bezchybný, protože způsobený šok byl opravdu veliký. Maminka na mně hleděla v němém úžasu, babička nevěděla, co má říkat a teta se tak smála, že až spadla ze sáněk, na kterých seděla. Zůstali tam po zimě asi schválně, aby bylo v létě na čem sedět. Když se maminka vzpamatovala ze šoku, začal výslech. A tak jsem musel s pravdou ven. Už si moc nevzpomínám, co se potom stalo s Michalem, ale vím, že stejně jako jsem byl já pečlivý při nanášení oleje, byla moje maminka pečlivá při jeho odstraňování. Hodila mne do vany, vzala na mně rejžák a solvinu. To už jsem si ovšem tak neužíval a budu si to pamatovat do smrti smrťoucí.  

Druhý zážitek je o pár let mladší. To mi bylo přibližně 14-15 let. Už jsme bydleli v rodinném domě, který si vlastnoručně postavili moji rodiče a protože u nás se odjakživa topilo a topí dřevem, to dřevo bylo zapotřebí připravit, až se zima zeptá, abychom na ní mohli udělat dlouhý nos. Můj děda byl hajný na Milířích, což bývala poměrně velká vesnice, než ji komunisti zredukovali na pár domů. Tato vesnice leží na samém pokraji hraničního pásma a všude okolo ní rostou hluboké smíšené lesy. Skladbu  těchto lesů, tvoří především smrky, borovice a bukové dřevo. A právě na to bukové dřevo jsme se jednoho dne chystali. Bukové dřevo má totiž dvě přednosti. Za prvé má vysokou výhřevnost a za druhé, déle vydrží v kotli, takže se k němu nemusí tak často běhat přikládat.

Předpokládám, že díky své předchozí praxi pro nás děda tohle dřevo prostě nějak domluvil. Ale nevím to jistě, protože na to jsem se nikdy neptal.

A tak jsme prostě jednoho sobotního rána nachystali sekery, pilu, pití a všechny ostatní potřebnosti k tomu, abychom mohli celé dopoledne nerušeně pracovat v lese. Na první výpravu jsme jeli celá rodina. Já, maminka, brácha, sestra a táta, který řídil traktor. V lese jsme pracovali opravdu usilovně a nestalo se tam, pokud si pamatuji nic zvláštního, snad kromě faktu, že si moje sestra v jednu chvíli potřebovala odskočit. Je to sice jenom drobnost, ale pro další vývoj děje dost zásadní. Ještě podotýkám, že se mi tam tenkrát hodně líbilo. Bylo totiž babí léto. Listí na bukových stromech začínalo chytat nádech žluté barvy a skrze větve těch stromů, prosvěcovali paprsky ještě hřejícího slunce. Pro mou poetickou duši pastva jak pro stádo krav.

A tak tam tak pracujeme, moje sestra si odskakuje a můj táta vidí, že to co tam leží už poražené, se nám během jednoho dne zpracovat nepodaří a že se budeme muset ještě jednou vrátit. To už ale pojedeme jenom my „chlapi“.

O týden později jsme tedy vyrazili jenom já, brácha a táta.

Hned po příjezdu na místo jsme začali pracovat tam, kde jsme posledně skončili a práce nám šla pěkně od rukou až do chvíle, kdy vůni lesa prořízl naprosto nečekaně smrad neznámého původu. Začali jsme pátrat, odkud se bere, a zjistili jsme, že se smrad táhne za bratrem.

Táta se do něj hned pustil, proč tak smrdí, ale můj nebohý bratr neměl ani ponětí, co se vlastně děje. Po bližším ohledání místa činu jsme přišli na to, že má brácha předloktí obou rukou umazaná od lidského toho, však víte čeho. Jak se to tam ale dostalo? No jednoduše. Můj táta začal zrovna porcovat na metry kmen stromu, který byl poražen o týden dříve a moje sestra, která o týden dříve měla potřebu, ji vykonala právě u tohohle kmenu. A jak potom brácha po naporcování chtěl tohle dřevo odnést, celé ruce si od sestry výtvoru pěkně umazal. Když jsme si to doma vyprávěli, pěkně jsme se u toho zasmáli a brácha se dočkal omluvy, aby ho nemrzelo, že byl nařčen neprávem.  

Celé včerejší odpoledne jsem ještě přemýšlel nad tím, že až budu psát tento článek, zkusím vám na závěr a na rozloučení přidat ještě krátkou básničku pro pobavení. Tak si ji hezky užijte. 

básničky si povídáme

abychom se smáli

abychom se pobavili

se slůvky si hráli

básničky jsou dospělácké

básničky jsou dudlíkové

některé jsou všudezdejší

některé jsou šuplíkové

básničky ve slabikáři

učily nás číst

z písmen slova utvořit

a ze slov větu příst

Hezký den