Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Všeho s mírou, neboť važ si toho co máš dřív, než o to přijdeš.

18. 06. 2017 19:07:11
Až se snad jednou se zdravým rozumem a hladovým žaludkem dokážeme vrátit k tomu, co je nám vlastní a za čím jezdí turisti z cizích zemí do té naší, dokud je tedy ještě za čím, začnu opět chodit do českých restaurací.

„Miláčku, všechno nejlepší, dneska máme výročí.“

Moje drahá polovička mně touhle větou tak vyvedla z míry, že jsem na chvilku nevěděl, co jí na to mám odpovědět.

Má pravdu holka moje milovaná. Dneska, tedy 18. Června je tomu sedm let, kdy jsme si slíbili věrnost až za hrob, lásku velikou jako pyramidu a mimo jiné taky to, že ať se bude dít cokoliv, ať už uděláme jakýkoliv průšvih, budeme k sobě poctivý a nebudeme si lhát.

Průšvihů už jsem během těch našich společných sedmi let pár udělal, ale své ženě jsem nikdy a ani v nejmenším detailu nezalhal. Snad právě to způsobilo, že mi ta moje kočka nakonec zřejmě odpustila a dnes tu je pořád se mnou.

Vaří nedělní oběd. To je nádherný okamžik. Já s mou ženou, moje sestra s nastávajícím manželem a moji rodiče se setkáváme každou neděli a vždycky jeden z párů připravuje oběd pro ostatní.

Miluji to.

Když vaří má drahá a nebo sestra, z nedělního oběda se stává návštěva vyhlášené restaurace a já si to právě proto užívám, že jinak do restaurací moc nechodíme. Holky s obrovskou péčí plánují předkrm, hlavní chod a zákrm, neboli dezert. Fantazii se meze nekladou. Já, který protěžuji českou kuchyni, si vůbec nemohu stěžovat, protože právě ta naše česká a výborná kuchyně, během těchto nedělních obědů převažuje.

Právě ta česká a výborná kuchyně, která mi v českých restauracích čím dál více chybí. Mohu si ji sice užít, když občas zajdu se svou drahou na rychlý oběd, ale to je taky jediná příležitost a mne to štve. Kdykoliv bych chtěl vzít kohokoliv, koho budu chtít uctít pozváním na večeři do restaurace, pak mám ve svém okolí více méně smůlu. V Tachově, v jehož blízkosti bydlíme, je restaurací několik, ale jejich úroveň není nic moc. Nabídnou vám v nich všechno možné. Od pizzy až po čínské nudle, všechno co se dá usmažit, ofritovat a nebo orestovat, ale českou kuchyni a nebo kulinářský zážitek v nich většinou moc nehledejte. Nenabízí po většinou nic, co byste si doma neukuchtili za zlomek hodnoty.

Zřejmě na mne vytáhnete argumenty, jako že za to může evropská legislativa, a já nevím, co všechno ještě. Že to mají hostinští těžké, protože vše musí být čerstvé a guláš z předešlého dne je důvodem k zavření restaurace, ale právě tady se ptám, proč jsme si toto nechali líbit a proč jsme tento stav vůbec dopustili.

Proč jsme dopustili, abychom si v klasické české čtyřce, do které rád chodím, nemohli více k pivu užívat třeba sulc, nebo ovárek, nebo právě ten guláš z předchozího dne, nebo jakoukoliv mňamku, která byla typycky česká a výborná.

Věřím, že je mezi lidmi mnoho těch, kteří rádi zkouší nové. Neberu jim to a držím jim v objevování palce. Ale pak je tu také mnoho těch a já se mezi nimi hrdě stavím do první řady, kterým vyhovovalo to staré, poctivé, české.

Jen si zkuste představit, jak si chcete zajít na jedno pivečko. Navštívíte tedy svou oblíbenou osvěžovnu, zasednete za stůl a opřete lokty o ubrus, jehož historii už nikdo nevypere. Přijde k vám číšník, pozdraví vás, pokud nemá špatnou náladu, že se mu v kuchyni něco nepovedlo a vy si objednáte pivečko a slivovičku. A aby té slivovičce nebylo v břiše samotné moc smutno, dáte si na zakousnutí čerstvou tlačenku s cibulí. Jarda, tak se bude jmenovat ten číšník, vám ji naservíruje až pod nos a vy si k ní nejdříve přivoníte. Potom ji políbíte na přivítanou a už vám začíná na jazyku rozehrávat koncert, za který by se ani božský Elvis nemusel stydět. Pak jenom tak jakože nic projde jícnem a už si užívá adrenalinový zážitek

„pád do hlubin břicha“. Jakmile si najde své místo v žaludku, slíbí vám věrnost a lásku až za hrob. Lehkým odříhnutím ji odpovíte své ano, protože víte, že v tuto chvíli jste jenom vy a ona. Nikdo jiný, nikde jinde. A protože je trochu žárlivá, slíbí vám, že pokud byste tento intimní okamžik snad chtěli pokazit nějakou nemístnou poznámkou o mražené pizze, nebo hloupým vtipem o čínských nudlích, způsobí vám za trest buďto zanícení slepého střeva, bolesti žlučníku a nebo prasklý vřed.

Namísto snění vás ovšem čeká krutá realita a k pivu maximálně ta mražená pizza, ohřátá v mikrovlnce, takže její kvalita se dá směle porovnávat s kvalitou podrážky vojenských bot vzor 95.

Výše jsem se zmiňoval o evropské legislativě. Dovolím si vás zarazit jedním faktem.

Během svého sedmiletého manželství jsem pět let nebyl doma. Jezdil jsem na celé týdny pracovně do Německa a právě tady jsem zažil jeden z kulinářských šoků. V kantýně vyhlášené automobilky Mercedes-Benz jsem si k obědu běžně dával jídlo, které prokazatelně zůstalo z předchozího dne. Jak je tedy potom možné, že tady to jde a doma v Čechách, v mé oblíbené čtyřce to nejde. To je mi opravdu velikou záhadou. Vždyť pro nás sjednocené Evropany přece platí stejné zákony.

Když si pak ještě dovolím vrátit k té mražené pizze, neštěstí a zkázu okamžiku většinou k dokonalosti dotáhne osoba, která už nestojí za výčepem, ale za barem, obličej má kyselý jako ocet a k točení piva se staví ještě hůř než k té mikrovlnce.

„S tím se musíš mazlit“, chce se mi řvát z plných plic.

„Kdo tě to proboha učil?“

„Pardon, ale já nejsem od fochu.“ Odpověděla by mi nejspíš tato nešťastná osoba.

Dnes totiž děláme všichni všechno, nemáme k vykonávané činnosti pražádný vztah a podle toho to dost často taky vypadá a mohlo by to být samo o sobě tématem na další blog.

Zatímco se snažím připravit právě tento text, moje drahá polovička už má v troubě výpečky, připravené těsto na bramborové knedlíky z pravých brambor, né z prášku a v lednici se chladí dezert. Voní to po celé kuchyni a já už se nemohu dočkat. Užiju si to určitě jako vždycky.

Upřímně si přeji, aby přišla doba, kdy se dokážeme vrátit k tomu co je jenom naše. Kdy přestaneme být celí vedle z módních nesmyslů ze zahraničí a kdy se lidé budou snažit dělat řemeslo s úctou, když už se k němu jednou odhodlali. Možná to má co dělat i s naší národní hrdostí. Zaznamenal jsem, že kupříkladu v porovnání se sousedy z Polska a nebo Slovenska, má ta naše česká ještě co dohánět a určitě za to nemůže bývalý režim, neboť ten v obou zmíněných zemích vládl taky. Česká kuchyně se dá určitě vařit tak, aby byla i zdravá a přívrženci sportovních postav si holt udělají pár kliků navíc.

Když se mi podaří narazit na jídlo, které je skvělé a chutná mi, dokážu to i náležitě ocenit vylízáním talíře dosucha. A to, ať jsem kdekoliv.

Jednou jsem se tak i já prohřešil proti tomu, co popisuji v předchozích řádcích a vyrazil jsem na jídlo z ciziny. Šel jsem se ženou na švédské masové kuličky do švédského obchodu s nábytkem. A jak si tak užívám toto jídlo, bylo vyjímečně moc dobré, i když není z Čech, pozoruji, jak si vedle nás sedla velmi, ale opravdu velmi povrchní a povýšená slečna s přítelem. On si dal nějaký zákusek a ona asi nic neměla, aby si nezkazila postavu. Podstatné v tomto případě je, že ten mladík se téměř bál zákusek ukrojit dezertní vidličkou, aby to snad neudělal špatně. Jak mu jen jeden drobek spadl na talířek, ihned vrhl nejistý pohled ke své přítelkyni v očekávání bouře. A já, když něco takového vidím, mám potřebu provokovat. Proto jsem dojedl kuličky, pak jsem zvedl talíř, svůj jazyk vyplázl tak, jak to jen šlo a začal lízat. A lízat a lízat a lízat.Provokace se povedla. Mladík i slečna naprosto zkoprněli. On nevěděl co má dělat a ona byla rudá snad až na půlkách. Hrozně by mne zajímalo, co si ti dva potom o mne povídali.

Až se snad jednou se zdravým rozumem a hladovým žaludkem dokážeme vrátit k tomu, co je nám vlastní a za čím jezdí turisti z cizích zemí do té naší, dokud je tedy ještě za čím, začnu opět chodit do českých restaurací a pokaždé vylížu talíř úplně, úplně do sucha.

Autor: Jan Holát | neděle 18.6.2017 19:07 | karma článku: 19.27 | přečteno: 440x

Další články blogera

Jan Holát

Tedy, já bych u nás chtěl být pes.

„Mámo, dneska je počasí, že by ani manželku, sorry, psa nevyhnal.“ „Tedy, to je život pod psa.“ „Život je pes a my jsme jeho štěňata.“ Když soudím podle svých zkušeností, nemohu než nesouhlasit.

25.6.2017 v 16:27 | Karma článku: 18.11 | Přečteno: 366 | Diskuse

Jan Holát

Vyrážím blok blogem

Jestli vás baví psaní, nepotřebujete k tomu drahé serepetičky. Vezměte prostě první tužku a papír, které vám přijdou pod ruku a pište. Ale pozor, aby vás nedohnal tzv. autorský blok. To je potom s veškerou tvorbou amen.

11.6.2017 v 20:35 | Karma článku: 7.64 | Přečteno: 175 | Diskuse

Jan Holát

Leicht Arbeit za odměnu

Taky jste jako malý, nemuseli společné domácí práce? Když řeknu, že jsem je moc v lásce neměl, jsem ještě docela mírný. Ale jako téma na blog mi tento nápad přišel dost slušný. Proto jsem toto téma zkusil zpracovat a tady to je .

3.6.2017 v 20:14 | Karma článku: 14.09 | Přečteno: 389 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jiří Havlíček

VIP tarif za nejnižší cenu…příběh o neomezující ceně tarifu za neomezeném volání

Nemusíte vlastnit firmu ani být vlastníkem dvaceti mobilních čísel. Pro získání příznivé ceny tarifu u vašeho mobilního operátora opravdu bohatě stačí, když pochopíte, jak funguje systém a nebojíte se používat svá ústa.........

29.6.2017 v 7:45 | Karma článku: 11.57 | Přečteno: 496 | Diskuse

Jan Jílek

Letní mozkový odpočinek

Občas se něco povede. Tím povedeným bylo včerejší představení našeho souboru „Nejlepší a nejskromnější.” Tak uvolněnou atmosféru a míru hravosti herců jsem v minulosti nezažil.

28.6.2017 v 9:15 | Karma článku: 8.13 | Přečteno: 197 | Diskuse

Iva Marková

Komunisti nám ukradli deset let

Osudy rodiny Rysových jsou poznamenány československou komunistickou svévolí. Jejich životní příběh začal v Červené Vodě, odkud pochází paní Jana (nar. 1943) a v Mladé Boleslavi, rodišti manžela Josefa (1939).

27.6.2017 v 20:43 | Karma článku: 35.04 | Přečteno: 3143 | Diskuse

Jana Aulehlová

Sprej na odrosty – šediny

mně srazil v daný moment sebevědomí na nulu. Připadala jsem si jak spodina společnosti. Jsem snad jediná komu se toto stalo?

27.6.2017 v 10:59 | Karma článku: 25.34 | Přečteno: 965 | Diskuse

Dana Adámková

Přítel v hnoji

Mobily, tablety, notebooky, všechny je miluju. Hračičky. Možná, kdyby zůstaly telefony v původní velikosti, neztratili bychom je tak lehce.

27.6.2017 v 10:42 | Karma článku: 17.98 | Přečteno: 410 | Diskuse
Počet článků 12 Celková karma 11.37 Průměrná čtenost 322

Jsem manžel, za pár měsíců táta a dělník, snílek, básník a rád bych i amatérský spisovatel. Tak uvidíme.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.