Předsevzetí

Je tomu už více než rok, co z mého pera vyšel nějaký alespoň trochu kloudný text.

Jednak proto, že bylo nutné dodělat některé práce na domě, abychom se mohli konečně nastěhovat a pak také proto, že se naše rodina rozrostla hned o dva přírustky, které tvrdošíjně vyžadují pozornost nejen matky, ale i otce. Dalším důvodem je změna zaměstnání, kterou jsem kvůli té rodině a domu provedl. Nová práce není o nic méně časově náročnější, než byla ta předchozí, a když už mám nějaké volno, většinou mi v ruce místo pera trůní lopata, plenka, a nebo nějaké lejstro které je zapotřebí donést na úřad. K tomu všemu se přidávají občasné manželské rozepře a tím pádem je pro mne klid, který je zapotřebí na psaní, věcí hodnoty vyšší než je sám život.

Až dnes to vyšlo. Děti spí, žena ukájí své vášně u kadeřnice a já jsem příjemně utlumený po včerejší oslavě narozenin.

Bylo mi třicet sedm let.

Fuj.

Je to naprosto příšerné číslo. Jsem sice člověkem hledícím do budoucnosti se srdcem lačným po dobrodružství, ale také jsem z nějakého důvodu tvorem, který má neustále v hlavě snad každé zaškobrtnutí, jenž se mu v životě stalo.

Mně snad do dneška štve i to, že mi Jaruška v mateřské školce odmítla dát pusu a raději ji věnovala Radečkovi. Kdykoli ho od toho okamžiku potkám, vždy se ve mně probudí hrozná chuť mu něco nehezkého provézt. Jenomže zatímco v mateřské školce by to skončilo maximálně rozšlapanou bábovičkou, dnes by to také mohlo dopadnout propíchanými pneumatikami, rozbitými okny na skleníku, a nebo třeba podražením nohou na zmrzlém chodníku. A to už jsou věci, po kterých by nenásledoval pouze dětský pláč a tahání za vlasy, to na oplátku, ale s největší pravděpodobností také návštěva těch „důležitých pánů“ v modrých uniformách.

Je tedy možná více než na čase, když už se nacházím v polovině životní pětiletky, zkusit s tím něco udělat. Nějak se nad to povznést. Hodit za hlavu všechny životní nepříjemnosti a rozloučit se s nimy jednou pro vždy razantním rozkazem „táhněte mrchy“.

Možná, že je na čase udělat dokonce něco tak zásadního, jako je kupříkladu, dání si předsevzetí.

Nemám sice ani páru, jak se taková věc dělá, ale prostou dedukcí jsem došel k názoru, že pouze to může zachránit druhou část mé životní pětiletky. Tak, aby se mým životem přestala jako červená nit vinout lítost, špatná nálada a občasná nechuť zvednout se z toho líného zadku a začít se sebou něco dělat.

Že tento krok považuji za velmi zásadní, dokazuje i fakt, že jsem si až doposavaď žádná předsevzetí nedával. Znám totiž velmi dobře svou silně vyvinutou slabou vůli a předsevzetí je přeci o tom, být železnější než sám Jan Železný. Nejde totiž pouze o tak banální věci, jakými jsou měnit si denně ponožky, nenavštěvovat už v noci ledničku, a nebo nepeskovat manželku za to, že pravidelně přesoluje svíčkovou. Já mluvím o něčem úplně jiném. Já mluvím o zcela novém pohledu na život a svět. Mluvím o tom, že začnu minimálně přemýšlet o svém vztahu k masu. Milované to potravině a tak se možná za pár let sám objevím v první řadě demonstrace za práva domácích zvířat.  Mluvím o tom, že se s pečlivostí chemického laboranta pod mikroskopem podívám na svůj „nápoj bohů“, neboli pivo, abych konečně našel pádný argument, proč ho do sebe přestat po hektolitrech lít, neboť pouhá hrozba obezity a z pivakostky, jak traduje lidová moudrost, se mnou absolutně nic nedělá. Mluvím o tom, že protnu svůj život daleko větší dávkou pohybu, neboť slogan, „já přeci sportuji, do hospody chodím pěšky“, byl až do doposavaď pouze projevem absolutní slabosti. A to to do té hospody mám šest kilometrů. Ze všeho nejzásadněji ovšem mluvím o tom, že zkusím opět pravidelně psát, jezdit na kole, vařit rodině oblíbená jídla a pracovat, až se ze mne hulit bude.

Žít zkrátka tak aby se to líbilo a dělalo to radost. Hlavně s tím psaním musím něco udělat. Musím sebekriticky přiznat, že posledních pár článků, které jsem zplodil, mi vlastně neudělalo až tak velké potěšení, jak bych si sám přál. Neboť jsem v nich vyměnil laskavý sarkasmus za pusté nadávání a rýpání do ostatních. Přečetl jsem si totiž na wikipedii definici fejetonu, ale nějakým nedopatřením jsem si ji velmi špatně vyložil. A potom se z mých článků pomalu začala vytrácet lidskost, tolerance a zdvořilost a to je špatně.

Oči mi znovu otevřela knížka od pana Františka Nepila Dobrý a ještě lepší život. Je nádherná.

Vřele vám doporučuji si ji přečíst a také vám všem přeji tolik optimismu, co se do vás jenom vejde.

.