Ranní půlhodinka s panem Nepilem

Každý člověk má nějaký ten ranní rituál. Někdo po ránu cvičí, někdo kouká ke snídani na televizi, někdo se sprchuje, když je obzvláště statečný, tak studenou vodou a někdo třeba dočítá noviny z předchozího dne. Co kdyby mu třeba utekl nějaký drb ze společnosti, či z politiky.

Já začínám každé ráno vyjma těch festivalových, která jsou přesně dvě až tři do roka, horkým čajem, pomalou snídaní a návštěvou těch míst, o kterých se ve slušné společnosti sáhodlouhé debaty nevedou. Ta festivalová rána nahrazuji černý čaj černou kávou s rumem, protože jen tato kombinace má dostatečnou sílu na to, aby si poradila s následky z předchozího dne a nakopla mé tělo k další bujaré akci, ale to by bylo na úplně jiné vyprávění.

Jedno z rán v tomto týdnu jsem si řekl, že mám ještě trochu času s tak jsem si ho zkusil zpestřit fejetonem od pana Františka Nepila.

Nejdřív bych měl asi upřesnit, jak jsem se k fejetonu od pana Nepila dostal. Moje žena mne nedávno dost mile překvapila, když mi k narozeninám dala dárkové poukazy do knihkupectví.

Dárkové poukazy všeobecně považuji za výborný nápad, a když jsou ty poukazy ještě k tomu právě do knihkupectví, považuji tento nápad za přímo geniální.

A tak jsem milé poukazy vzal, vpadl do krámu a začal se tam rozhlížet, za co bych je asi tak buchnul. Žhavým kandidátem číslo jedna byl pan Šíp s nějakou sbírkou textů, název už si nepamatuji, když tu najednou mi padla do oka knížka Dobrý a ještě lepší život právě od pana Nepila. Já jeho tvorbu nikdy před tím neznal. No vážně, sotva jsem si ho pamatoval ze školních lavic, ale když jsem otevřel tu knihu a začetl se do prvních vět, abych zkusil, jestli mne zaujme a nebo ne, okamžitě mne okouzlil styl psaní, kterým pan Nepil vládl. Ta lehkost textu, ta bohatost slovní zásoby, výrazy o kterých jsem ani nevěděl, že v naší řeči vůbec kdy existovaly, jako kupříkladu slovo heršvec.

To zase budu muset potrápit Wiki a nebo strejdu Googla, aby mi sdělili, co toto slovo vůbec znamenalo, jestli to tedy budou vědět, neboť  tento výraz pochází s největší pravděpodobností ještě z dob, kdy byl sčot přelomovým vynálezem.

 Bylo vyhráno. Za zbývající hodnotu poukazu jsem pořídil ještě Devatero pohádek od Karla Čapka pro naše ratolesti a dvě magnetické záložky. Když jsem potom přišel domů a při první možné příležitosti knihu od pana Nepila otevřel, bylo jasné, že jsem neudělal chybu.

Co mne na knize mimo jiné překvapilo, že ta kniha je vlastně soubor fejetonů a tak ji prostě nelze přečíst jedním dechem. To proto, že každý ten fejeton je nějaký příběh. A když si ten příběh chcete vychutnat do posledního písmenka a chcete si zkusit alespoň představit, že jste panu Nepilovi po boku ve chvíli, kdy tento příběh prožíval, nelze ty fejetony prostě číst jako fakturu na stavební práce, protože bych si po třech fejetonech nepamatoval, o čem byl ten první. A já jsem na sobě s velikou radostí poznal, že tuto knihu si chci skutečně užít a že si z ní chci zapamatovat úplné maximum.

I proto jsem po knize sáhnul jedno ráno, protože jsem si říkal, že jeden fejeton denně, právě po ránu na zlepšení toho každodenního startu by nemusel být špatný nápad a že to bude úplně akorát a že ve mne potom ten příběh může doznívat ještě po celý den a nebo až do dalšího rána.

Ani za boha by mne nenapadlo pasovat se do role nějakého kritika. Toto povolání považuji za dost obtížné a nevděčné. Ale kdybych tím kritikem snad někdy byl a tuhle knihu měl tu čest si přečíst, hovořil bych o ní pouze v superlativech. Pan Nepil musel být přímo úchvatný člověk. To co totiž číší z jeho textů je nekonečná dávka laskavosti, všeobecného rozhledu, nenásilného humoru a zřejmě naprosto bezbřehá láska k našemu krásnému jazyku. Jak jinak si lze vysvětlit, že dokáže člověka svým humorem naprosto odzbrojit třeba vyprávěním o tom, že na vojně utekli z kasáren, nalezli v lese houby a ty houby posléze nejen že donesli do kasáren a posílali domů, ale místo toho, aby byli potrestáni za SVOPA neboli Svévolné Opuštění PosÁdky a dostali za to kupříkladu voko, zasvěcení vědí o čem píši, byli za to ještě div ne pochváleni.

To ráno, kdy jsem si přečetl jeden z fejetonů z knihy Dobrý a ještě lepší život, se stalo skutečně něčím zvláštním a nezkazil ho ani fakt, že když jsem o pár minut později nasedl do auta, abych odjel do práce, auto mi vypovědělo službu pro závadu na parkovací brzdě, heršvec.

Už vím, co tohle slovo znamená.

 Na to auto rozhodně do konce života nezapomenu. Krev už mi pije tak dlouho, jak dlouho mu to nedostatek financí dovoluje, ale takové knížky jako psal pan Nepil, tyto nepříjemnosti spolehlivě předčí.