"Já mám rád do svýho." říká pan Kemr v nádherném českém filmu Na samotě u lesa. I já mám rád do svýho. Jsou jako kamarádi a kronikáři života.
Mám jich několik a na několika místech. Jeden velký, bílý, keramický, potištěný motivem chrpy. Ten má své čestné místo v kuchyni, kterou sdílím se svou ženou. Společně s ním jsou v té skříni ještě hrnek potištěný motivem skupiny Metallica, přivezený kamarádem z jeho dovolené v Bulharsku, hrnek z první dovolené s mojí ženou v jižních čechách a plastový hrnek přenosný, koupený do auta, do jehož držáku se nevešel a tak se mnou chodí pracovat na barák. Dále mám tři hrnky plechové. Jeden plecháček mám u své babičky, druhý u paní Marušky, to je moje tchýně a třetí v novém zaměstnání.
Ten velký bílý hrnek jsem si koupil ještě v době, kdy jsem pracoval jako kancelářská krysa v jednom výrobním podniku. Ráno jsem vždycky přišel do práce, zapnul počítač, vzal hrnek, vrazil do něj pytlík s čajem a samozřejmě ho zalil horkou vodou. Ten hrnek dodnes nic jiného než čaj neviděl. V té kanceláři jsem potom ještě vždycky otevřel igelitový pytlík s pěti rohlíky, které jsem snídal nad klávesnicí, do níž padali drobky ráno co ráno a poslouchal nadávání kolegy Vaška. Nadával na smrad z mého ovocného čaje a nadával, že jsem prase, když takhle drobím do klávesnice. Je pravda, že jsme si mohli za kanceláří pořídit kurník se slepicemi, co těch drobků v klávesnici bylo. Bohužel jsem byl z tohoto výrobního podniku po roce odejit a tak na slepice nedošlo. Hrnek se mnou potom putoval po několika bytech až zakotvil v tom současném. Spolu s ostatními se pak přestěhuje, snad ještě letos, do novostavby, jestli jí vzteky dřív neprodám, protože problémy spojené s výstavbou mne rvou na kusy.
Pak tady máme hrnek od kamaráda s motivem Metallicy. To se takhle kamarád rozvedl a těšil se, že snad taky pozná jinou dovolenou, než jenom na Lipně, kam jezdily s manželkou a dcerou rok co rok až do rozvodu. On si tam vždycky bral kýbl, houbu a saponát, protože se tam tak nudil, že dvakrát denně umyl auto. No a tak, když se rozvedl a našel si novou kost, poznal kromě české sladké vody taky tu slanou bulharskou. Mně přivezl jako suvenýr právě ten hrnek. Pověděl mi o něm, že se nesmí dávat do myčky nádobí, protože ta potisk zničí, jenže já si to vždycky uvědomím, až když už myčka jede na plné obrátky. A tak vždycky když kamarád přijede na kafe, uklízím tento hrnek z dohledu, abych mu nezlomil srdce. Stačí, že přišel o tu kost. Pak je tam ještě ten hrnek, který jsem si pořídil s manželkou na dovolené. To jsme vyrazily do krásných jižních čech a když jsme tam dojeli, uvědomily jsme si, že si nemáme v čem uvařit čaj. A tak jsme tam v jedné místní Jednotě zakoupily nejen ty hrnky, ale i misky na polévku a také sadu nádobí, které jsme sice hned nepotřebovali, ale bylo to v akci a protože my jsme italské manželství, říkali jsme si, že alespoň budeme mít čím třískat o zem, abych už nemusel ve chvílích vzteku rozbíjet mobily, kávovary a jiné drahé drobnosti. Taková druhá antistresová sada nádobí. Kromě té, ze které normálně obědváme. Nutno dodat, že z této sady jsem ještě nerozbil ani kus. Zato mám na kontě další dva mobily.
Hrnečky plechové mám, jak jsem psal tři. Dva jsou takové hezké, klasické smaltované „plecháčky“ a třetí je nerezový. Ty plecháčky jsou právě u mé tchýně a babičky. Dám teď své tělo na pranýř, protože se poprvé veřejně přiznávám, že jsem si tyto hrnky nechal od mých drahých žen pořídit jenom proto, abych si na ně mohl trochu vymýšlet a abych měl něco „jenom svýho“. Jako v tom filmu.
Hrnek nerezový je důstojným nástupcem hrnečku keramického, který jsem si koupil v kantýně automobilky Mercedes Benz v Brémách, kde jsem pracoval coby rezident.
Tento hrnek se potom se mnou přestěhoval taky do Mercedesu, ale do Sindelfingenu u Štutgartu. Když mi tam po tříměsíční víceméně neúspěšné misy zaměstnavatel přidal jako posilu mladého kolegu Michala, varoval jsem ho, že jestli si nemá do čeho udělat kafe, hrnek si klidně může půjčit, ale ať si ani nepředstavuje, co s ním udělám, jestli ho rozbije. Byl památeční na Brémy, takže bacha. O tři měsíce později jsem si ho rozbil sám a nadával jsem tak, že by se němečtí soudruzi, jak jim říkám, snad i naučili česky, aby mi rozuměli. Koukali na mne všichni s otevřenou pusou a ptali se, co tak hrozného se mi stalo. Jenže protože já byl na střední škole „línej jako to prase“ jak říkával pan profesor a němčinář Chmelík, nestal se ze mne němčinář jako víno a neuměl jsem své pocity německým soudruhům správně popsat. A tak němečtí soudruzi zase sklapli klapačky a hleděli si práce, aby nezastavili linku. Každá minuta, kdy linka stojí, stojí nekřesťanské peníze. Zakoupil jsem si proto v kauflandu hrnek nerezový, aby se mi už nerozbil. O dalších pár kafí později mi ho nějaký německý soudruh ukradl při vánoční besídce, aby měl z čeho popíjet šnaps. Ten se totiž i s jinými druhy alkoholu popíjí v každé automobilce naprosto běžně. A to je pravda pravdoucí. Nutno dodat, že na kvalitě hotových aut se to nepozná. Takže jsem vyrazil do kauflandu podruhé a zakoupil nerezový hrnek číslo dva. O týden a jednu kávu později mne z toho Mercedesu po jedné naprosto nepředpokládatelné situaci vyprovodili.
Mí nadřízení mi sice nic nevyčetli, protože situaci, která se v tom Mercedesu stala, jsem doopravdy předpokládat nemohl, ale já věděl, že musím změnit práci a hrnku najít novou skříňku. To proto, že jak už jsem psal výše, stavíme se ženou dům. A ten stojí peníze. A všichni, kteří jako já, bydlí 25 km od hranic se soudruhy, ví, že práce v německu je jasná volba.
A tak jsem 14 dní v nové firmě a dělám práci, kterou se učím úplně, ale úplně od nuly.
Držte mi prosím palce, abych tomu hrnku nemusel hledat další skříňku.
